Mstivoj Facebrouk

Jsou doby, kdy člověk ještě věří, že politika je alespoň vzdáleně spojena s rozumem, se správou země, s ochranou vlastních lidí a s elementární odpovědností vůči národu, jenže pak otevře noviny, pustí televizi, přečte další tiskovou konferenci evropských spasitelů lidstva a pochopí, že dnešní Česká republika i značná část Evropy už dávno nepřipomínají civilizaci vedenou státníky, nýbrž obrovský ideologický varietní podnik, v němž se profesionální moralisté, grantoví revolucionáři, političtí akrobaté a mediální kejklíři střídají na pódiu podobně jako cirkusoví klauni, pouze s tím rozdílem, že klauni bývají alespoň občas upřímně zábavní.

A právě v této době vstupuje do veřejného prostoru Mstivoj Facebrouk.

Ne jako politik.
Ne jako spasitel.
Ne jako další televizní mudrc placený za opatrné věty bez obsahu.

Mstivoj Facebrouk přichází jako kronikář absurdity, jako člověk sedící nad archivem rozpadajícího se zdravého rozumu, který už dávno pochopil jednu prostou věc:
že realita současné Evropy překonala satiru natolik, že člověk buď začne psát ironii, nebo skončí zavřený v temné místnosti a bude celé dny zírat do zdi s výrazem účetního po kontrole státního rozpočtu.

Protože co jiného zbývá v době, kdy vlády vysvětlují lidem chudobu jako ekologickou ctnost, kdy se cenzura přejmenovala na ochranu demokracie, kdy jsou občané označováni za extremisty jen proto, že nesouhlasí s aktuálním módním dogmatem, a kdy se politické elity tváří pohoršeně nad každým názorem, který neprošel bruselským oddělením pro správné myšlení?

Mstivoj Facebrouk totiž nevěří, že dnešní absurdní dobu lze porazit sterilními tiskovými prohlášeními, akademickými debatami ani opatrným moralizováním profesionálních komentátorů, kteří mluví jazykem tak sterilním, že by jím člověk mohl dezinfikovat operační sál. Ne. Podle Mstivoje existuje proti podobné době jen jediná skutečně účinná zbraň: smích. Ale ne ten lehký televizní humor pro reklamní přestávku.
Ne ten unavený kabaretní úsměv moderátorů placených za bezpečnou satiru.

Mstivoj mluví o smíchu starém jako české dějiny.
O smíchu hospod, legionářů, odbojářů, havířů, sedláků, štamgastů a obyčejných lidí, kteří přežili císaře, okupace, komunisty i dnešní evropské úředníky právě díky tomu, že se dokázali vysmát i vlastnímu neštěstí. Protože Češi, Moravané a Slezané mají podle něj v krvi cosi velmi zvláštního. Jsou to smějící se bestie. Národ, který dokáže sedět u piva ve chvíli, kdy se kolem hroutí režimy, a s ledovým klidem pronést větu tak brutálně ironickou, že by po ní v některých evropských parlamentech museli svolávat krizový summit o ochraně lidské důstojnosti.

A právě v tom je podle Mstivoje jejich síla.

Ne v patetických projevech. Ne v pózách morálních spasitelů.
Ne v televizním aktivismu. Ale v ostrém humoru, který řeže jako nabroušený nůž.
V ironii tvrdé jako dlažební kostka hozená do výlohy propagandy.
Ve schopnosti zesměšnit moc natolik, až začne sama působit jako opilý šašek bloudící po chodbách vlastního paláce.

Protože každý režim se nejvíce bojí právě smíchu. Totalita přežije protesty.
Přežije petice.
Přežije transparenty.

Ale nesnáší výsměch. Nesnáší okamžik, kdy se lidé přestanou bát a místo poslušnosti začnou vládce zesměšňovat jako nafouknuté figuríny v drahých oblecích, které se tváří jako zachránci civilizace, zatímco nejsou schopny ani vysvětlit, proč běžný člověk platí trojnásobné ceny energií, aby si evropský aparát mohl připadat morálně nadřazený.

A právě proto vzniká Archiv absurdit Mstivoje Facebrouka. Ne jako obyčejný politický projekt. Ale jako kronika doby, kdy se zdravý rozum stal disidentem.
Kdy se propaganda převlékla za morálku.
Kdy se ideologie vydává za pokrok.
A kdy obyčejný člověk stále častěji zjišťuje, že jedinou psychicky zdravou reakcí na veřejné dění je smát se tak tvrdě, až z toho vládní propagandisté dostanou tik do oka.

Protože jak říká Mstivoj Facebrouk: "Když už se realita změnila v absurdní divadlo, je povinností slušného člověka stát se nemilosrdným kritikem, ne poslušným komparzistou."