Evropský cirkus

EVROPSKÝ CIRKUS

Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, obklopen stohy lejster, tiskových zpráv, grantových výzev, zápisů z poradních rad, pracovních skupin, expertních panelů a dalších dokumentů, jejichž hlavním účelem je vytvářet další dokumenty, které budou doporučovat vznik nových dokumentů, a čím déle se tím vším probírám, tím méně si připadám jako občan státu a tím více jako poslední příčetný dozorce v přerostlém akváriu, kde se stará voda přelévá z jedné nádrže do druhé, ryby si navzájem rozdávají krmivo z cizích kapes a současně sepisují pravidla, podle kterých budou krmeny i příště.

Takhle nějak dnes vypadá evropská geopolitika. Ukrajinský dron spadne v Evropě. Mediální presstitutky a hysteričtí eurohujeři okamžitě vyrazí do útoku s výrazem požární hlídky, která právě objevila zápalku vedle lesa. "To určitě hackli Rusové."

Další dron spadne o tisíc kilometrů dál. "Rusové jsou čím dál zákeřnější."

Třetí skončí skoro u moře. "Vysoce sofistikovaná hybridní operace." Už jen čekám, kdy někde na portugalském pobřeží vyplaví Atlantik ukrajinský traktor a do večera bude na titulních stránkách vysvětlováno, že jde o Putinův kybernetický traktor smrti, schopný rozvrátit evropské hodnoty, napadnout demokracii a současně ohrozit diverzitu pobřežních racků.

A zatímco se tato kolektivní psychóza valí evropským mediálním prostorem jako cisterna hnoje bez brzd z alpského srázu, přichází bolševický hradní chameleon, tvor, který během života stihl vyměnit více ideologických kabátů než průměrný vekslák ponožek, s výrazem tupého, zastydlého lampasáka v záloze, jenž právě objevil nové rozšíření ke studené válce, a začne národu vysvětlovat, že NATO musí Rusku ukázat sílu. Nejlépe přes satelity. Protože když Evropě létají nad hlavami drony sem a tam jako opilé vosy po sudu zkvašeného moštu, jediným skutečně geniálním řešením je samozřejmě přisypat další lopaty střelného prachu do ohně, přidat další patro eskalace, další vrstvu napětí a další miliardy do kapes lidí, kteří při slově diplomacie reagují stejně nadšeně jako řezník při přednášce o právech tofu.

Člověk by čekal alespoň špetku opatrnosti, když jde o kontinent nacpaný jadernými hlavicemi, ale kdepak. To by po našem hradním strategickém velikánovi chtěl příliš. Tento samohybný pomník vojenského myšlení minulého století totiž působí dojmem, že stále žije někde mezi mapou Varšavské smlouvy, instruktážním filmem pro důstojníky a zažloutlým plakátem o třídním nepříteli. A zatímco rozdává moudra o síle, odhodlání a tvrdém postoji, jako by mu vůbec nedocházelo, že každým podobným militantním výkřikem maluje milionům obyčejných lidí na záda o něco větší terč. Jenže terče nikdy nenosí prezidenti, generálové, poradci ani televizní experti. Ty nosí lidé, kteří ráno vstávají do práce, platí účty a doufají, že se jejich děti jednou neprobudí do světa, který pár přestárlých geopolitických kovbojů proměnilo v soutěž o to, kdo hlasitěji bouchne pěstí do stolu.

Celé to začíná připomínat zvláštní evropský cirkus, ve kterém každý účinkující předvádí jiné číslo, ale všichni inkasují vstupné od stejného publika. Francie vydává ruským turistům statisíce víz. A diplomaté ? Ti se zbaběle krčí v koutě jako školáci přistižení při opisování. Zbabělost z nich už nekape za límec. Ta z nich stříká na všechny strany jako gejzír. Místo diplomacie předvádějí olympiádu v opatrném mlčení, disciplínu, ve které evropské elity dosahují světových rekordů. Nikdo nechce říct jediné nepříjemné slovo, nikdo nechce riskovat jediný křivý pohled, nikdo nechce vybočit z řady. Zatímco oni se třesou o kariéry, výrobci raket otevírají šampaňské s nadšením horníků, kteří právě narazili na novou zlatou žílu. Jedni se bojí mluvit, druzí počítají zisky. A mezi nimi stojí Evropa, navlečená do kostýmu velmoci, a předstírá, že sleduje triumf státnictví, přestože ve skutečnosti přihlíží jen další kapitole vlastní politické zbabělosti.

Francie, která se pod vedením Macrona taje zevnitř rychleji než plesnivý sýr Brie zapomenutý za oknem opuštěné spižírny, mezitím vydává ruským turistům statisíce víz. Přes den její politici hřmí o historickém střetu civilizací, existenční hrozbě a nutnosti jednotného postupu, večer však razítkují vstupní povolení s nasazením celníka na letišti během prázdninové špičky. Člověk už si není jistý, zda sleduje zahraniční politiku, nebo varietní vystoupení účetních pyromanů, kteří nejprve zapalují stodolu a následně svolávají konferenci o požární bezpečnosti. Británie, která se dodnes nevzpamatovala z toho, že se její impérium smrsklo z poloviny planety na nostalgické vzpomínky, několik muzeí a nekonečné televizní dokumenty o vlastní velikosti, mezitím řeší dovoz ruských surovin. Oficiálně vystupuje jako neústupný obránce svobody, demokracie a civilizačních hodnot, neoficiálně však s kalkulačkou v ruce pečlivě přepočítává, kolik principů lze obětovat ve chvíli, kdy začnou kvílet energetické účty a průmysl připomínat astmatického důchodce po výstupu na rozhlednu. Staré koloniální reflexy sice už nedoprovází flotily bitevních lodí ani dělové čluny, ale ten povýšený výraz lampasáka v červené uniformě, který by nejraději znovu řídil půl světa, z některých tváří dosud nezmizel. Impérium je pryč, kolonie jsou pryč, admirálové jsou pryč, ale stará imperiální nadutost přežila všechny. Sedí tam jako obstarožní vysloužilec v zaprášeném křesle, hledí na mapu světa, který mu dávno nepatří, a stále se tváří, že jeho názor je rozkaz. Německo dnes hledí na zbrojní průmysl s výrazem člověka, který na půdě našel dědečkův portrét ve vycházkové uniformě Wehrmachtu a místo rozpaků pocítil profesní inspiraci. Stačí portrét oprášit, pověsit nad pracovní stůl a přejmenovat staré nadšení na evropskou obrannou strategii nové generace. Historie se přece neopakuje. Jen občas změní logo, powerpointovou šablonu a název dotačního programu.

A možná na tom všem je nejděsivější právě to, že člověk při pohledu na dnešní Evropu začíná v různých kulisách rozpoznávat stále stejný příběh. Jednou má na sobě červenou uniformu britského impéria a vysvětluje polovině světa, co je civilizace. Podruhé pochoduje v naleštěných holínkách pod prapory Wehrmachtu a vypráví o novém evropském pořádku. Potřetí sedí v kanceláři francouzské koloniální správy a rozhoduje o osudech lidí, které nikdy neviděl. Počtvrté kreslí šipky na mapách Varšavské smlouvy a plánuje budoucnost kontinentu bez ohledu na to, co si myslí obyčejní lidé.

Uniformy se mění. Vlajky se mění. Hesla se mění. Jen ten tupý, dementní, lampasácký způsob uvažování zůstává podezřele stejný.

Vždycky se najde někdo, kdo je přesvědčen, že právě on vidí dál než ostatní, právě on má právo rozhodovat o osudech milionů lidí a právě on ví, kolik napětí, konfliktů, sankcí, zbraní nebo obětí je ještě možné přidat do kotle dějin.

A naše hradní guma mezitím pobíhá po tomhle šíleném jevišti jako nadšený komparzista v traileru k filmu Top Gun: Bruselská odveta, nafouknutý důležitostí jako kolikou postižená, stará kobyla zapomenutá na pastvině. Každé gesto vydává za strategickou doktrínu, každou větu za bezpečnostní analýzu a každé další volání po tvrdosti za vrchol státnického umění. Člověk má občas pocit, že se staré lampasácké myšlení jen převléklo do nového kabátu, oprášilo slovník a přestěhovalo se do televizních studií a prezidentských kanceláří.

Každé jeho gesto se vydává za strategickou doktrínu, každá věta za bezpečnostní analýzu a každá tisková konference působí jako casting do pokračování studené války, kde se soutěží o to, kdo dřív přemění Evropu na kulisu pro vlastní geopolitické fantazie. Jenomže zatímco herci po natáčení odcházejí domů, účet za tuto produkci tradičně zůstává ležet na stole obyčejným lidem.

Nejkrásnější je ovšem ta nekonečná magie ruského hackingu.

Dron spadne? Hackeři.

Wi-Fi nejede? Hackeři.

Kočka převrhne květináč? GRU.

Někomu zamrzne obrazovka? Kreml.

Ursule při přistání škubne letadlo? Osobně Putin seděl v kokpitu, jednou rukou řídil joystick a druhou rozvracel evropskou demokracii.

Za chvíli meteorologové slavnostně oznámí: "Dnešní déšť nad Prahou byl pravděpodobně koordinovanou operací ruských mraků. Odborníci doporučují zvýšenou ostražitost a vytvoření meziresortní pracovní skupiny pro boj s atmosférickou agresí."

A tady se dostáváme k jádru celé evropské tragikomedie. Protože zatímco běžný člověk ráno vstává do práce, řeší složenky, hypotéku, ceny energií, ceny potravin a přemýšlí, jak vyjít s výplatou do dalšího měsíce, po chodbách úřadů, nadací, institutů, rad, agentur, kanceláří koordinátorů, zmocněnců a strategických center se pohybují celé rody profesionálních expertů, grantových nomádů, analytiků bez následků, koordinátorů koordinátorů a poradců poradců, kteří se mezi jednotlivými institucemi přelévají jako stará voda v plesnivém akváriu.

Jednou jsou v neziskovce. Podruhé v poradním orgánu. Potřetí ve státní agentuře. Počtvrté v evropském projektu. Popáté v expertní skupině. A pošesté už sami hodnotí projekty lidí, kteří je před rokem hodnotili také.

Jejich kariéry připomínají příbuzenskou plemenitbou zdegenerované, dědičné, šlechtické rody pozdní evropské říše, jejichž jediným skutečným produktem je výroba dalších funkcí, dalších komisí a dalších důvodů, proč by měli dostat další peníze. Motají se kolem veřejných rozpočtů jako mouchy kolem rozlitého zvětralého piva. Odborností se ohánějí stejně přesvědčivě jako pouťový léčitel diplomem vytištěným na domácí tiskárně. Morálka některých z nich je pružná jako v laciném bordelu použitý prezervativ zapomenutý týden za radiátorem. Jejich schopnost nacházet nové grantové příležitosti připomíná instinkt prasete hledajícího lanýže. Jen místo lanýžů hledají dotační tituly. Místo lesa mají státní rozpočet. A obyčejný člověk poslouchá, že jediná cesta ke klidu vede přes další napětí, další výdaje, další strategie, další akční plány, další metodiky, další manuály správného myšlení a další armádu ideologických dozorců, kteří se tváří jako strážci demokracie, ale často připomínají výbor nájemníků rozdělující cizí peníze.

Sedím nad těmi papíry a přemýšlím, zda ještě žiji v demokratickém státě, nebo už jen v unaveném divadle, kde kulisy mění barvu podle aktuální kampaně, herci střídají kostýmy podle průzkumů veřejného mínění, experti si navzájem předávají ceny za vlastní nepostradatelnost a celé představení se hraje stále dokola pro publikum, které si dávno přestalo myslet, že má vliv na děj. Jen jedna věc zůstává neměnná.

A právě v tom spočívá největší nebezpečí pro starý kontinent.

Ne v Rusku. Ne v Americe. Ne v Číně. Ale v nekonečné tuposti evropských jelit a jejich schopnosti donekonečna opakovat stále stejnou chybu a pokaždé očekávat jiný výsledek. Znovu a znovu propadají iluzi, že problémy lze řešit silou, nátlakem, eskalací a pózou neomylnosti. Že diplomatické selhání lze nahradit tvrdším prohlášením, politickou neschopnost novou sankcí a nedostatek rozumu větším počtem raket. A když se výsledek dostaví stejně katastrofálně jako minule, tváří se překvapeně jako opice, která po stém úderu kladivem zjistila, že si zase trefila vlastní palec. Protože dějiny Evropy nejsou hřbitovem nedostatku síly. Jsou hřbitovem přebytku sebevědomých blbců v uniformách.

Účet za celé to představení pokaždé zaplatí tentýž člověk. Ten, který nesedí na pódiu. Ten, který nesedí v poradní radě. Ten, který nedostává granty. Ten, který nevystupuje v televizi. Ten, který ráno vstává do práce. A sedí někde vzadu v poslední řadě. Potmě. S peněženkou v ruce. A stále ještě mu tvrdí, že právě on je tím šťastným divákem.